THE ACID LANDS

Existuje unikátní okamžik mezi dnem a nocí, kdy nebe v odstínech šedi připomíná mrtvou televizní obrazovku. Kovově lesklý příslib budoucího rozbřesku, konec jednoho putování zapomenutých božstev noci nad vrcholky pyramid, než je vystřídají prodavači suvenýrů čekající na parkovišti autobusů. Tenhle okamžik nastává někdy kolem páté ráno a je to hodina smíření pro všechny mátoživé živly noci, hodina duchů nových technologických staletí. Prime time svobody pro všechny digitální mrchožrouty, zkrachovalce levných nonstopů na nádražích i feťáky toužící po vykoupení z věčného koloběhu chemických reinkarnací a vstupu do klidného zásvětí ochranitelské samoty.

Máš asi 2 hodiny, než se probudí všichni ostatní a začnou s hmyzí rutinou okusovat a trávit zprvu slibně nevýrazný den. Zavíráme, všichni ven! Šupáci z metra, bezpečáci už jsou na místech; taky v sedm se většinou začíná na place - kamera, klapka, kolínská, kancl, AKCE!

Tahle hodina ale zatím patří nomádům, poutníkům, mystikům a všem blouznivcům ducha, neklidným povahám i nonkonformním hudebníkům, opilcům, hackerům, DJs po kšeftu a všem, kteří neuposlechli vábivé sirény jistoty fleku od-do a vyžehlené košile. V pět ráno se ti den nikdy nestihne zošklivit - prostě zatím jenom je a tečka.

Kolem páté ráno je nejlepší vyrazit na dlouhou cestu - tu s ruksakem a foukačkou, nebo motorkou a křivákem, přípustné je i mnišské roucho, Tři koše a doprovod opičího krále. V tu chvíli je totiž jedno, jestli na tu šedou oblohu koukáš v Čibě, v New Yorku, skrz husté větve smrků někde v horách nebo s nekonečnou pouští na obzoru. Vypadá stejně v odrazu výlohy zavřeného obchodu, v prázdném pohledu santusáků v nočním baru i jako abstraktní digitální informace na monitoru digitálního zelóta.

Výchozí bod a barva ne-noci stejná pro všechny, a stejný je i osazenstvo, který ti bez výjimky tiše fandí, jelikož škarohlídi a rozumní občané v tuhle hodinu vždycky spí. Jo, je to tak, cena za rozum je dlouhý spaní, ostatně proto pantáta Blake mluvil s anděly na stromech hlavně nad ránem, stejně jako Mojžíš na Sinaji tak dlouho bděl, až se mu zjevil sám Bůh.

Taky, kdo by nevyšel ven, když na tebe čeká neohlášená schůzka už 40 dní a nocí před kanclem. Tak jo, jdu tam, zrušte mi ostatní prosebníky na odpoledne. Nakonec dlouhej rozhovor, kterej se dá shrnout do 10 vět, ostatně jako vždycky. Skutečná informační revoluce by nastala, kdyby spolu komunikovali jenom messengeři na křídlech anebo na super rychlých nadzvukových kolech, co projedou zácpou v Římě i s obědem v Bombaji a nikdy se nespletou. Maximálně 30g obálka, pak už za příplatek, pane.

Tvými kumpány jsou roznašeči novin, lidé, co otevírají stánky v metru, umounění pracanti na posledním kafi před cestou domů, parta studentů, co táhne z večírku, lidi od filmu, co hledají trochu té šedi po nočním natáčení, holky z ulice, riggeři ze stavěčky, žebráci a šílení kazatelé, co se chystají na své misie po stanicích podzemky. Kolem páté vypadají i ulice jinak - nikdo tě nezastavuje, nikdo ti neříká, co si máš myslet, dokonce ani v éteru. Televizní kanály už dneska v tuhle hodinu jedou na autopilota - 20 minut opakování včerejších zpráv, 10 minut reklamy, přesně v rytmu hodin, a to bez komentáře a emotivních živých vstupů. Tenhle křemíkovej zvukař nezaspí ani nevytáhne omylem špatnou kliku. Řekl bych rabbimu Löwovi, že v naší budoucnosti budou golémové řídit hlavně noční programy rádií a televizí a stejně jako on i my je budeme vypínat až úderem šesté.

Všechny tyhle figurky si přejí, abys vykročil i za ně, aby ses nebál vyjít tam, kde vlny rodí nové ostrovy, mezi pásma krátkovlnných stanic, na nepoužívaný televizní kanál, na volnou frekvenci v pásmu C nebo G, kde z otravných a rušivých hluků civilizace povstávají velkolepé skladby; kde tě přivítá 144 000 svobodných a nespoutaných duší plus miliardy jejich autonomních permutací. Do místa, o kterém jsi snil vždycky, než jsi usnul, v záblesku po probuzení a než ses rozhodl natrvalo vyčkávat v nehybnosti duše. Je to posvátná hadž za všechny elektrikáře, řidiče, pokladní a sekretářky poznamenané darem inspirace a vidění.

Kolem páté ráno se tam vyráží nejlíp, stačí chytit tu správnou digitální vlnu, stisknout ten správný akord nebo vybrat přesně ten směr na dálnici - naladit se, vypnout, ranvej volná! Do místa, kde nad prastarými pyramidami každou noc putují po hvězdné obloze zapomenutí bohové minulosti. Západní země.

Přemysl Ondra
Praha, únor 2020


There is a unique moment between day and night when the grey-tinged sky is reminiscent of a dead screen. The metallically refulgent promise of an impending dawn, the end of a wandering of the forgotten deities of the night above the tops of pyramids before they give way to souvenir hawkers waiting at the bus park. Occurring sometime around five am, this moment is the hour of atonement for all the dim elements of the night, the hour of the spirits of the new technology centuries. The prime time of freedom for all digital scavengers, railway station dive bar losers and junkies yearning for deliverance from the eternal cycle of chemical reincarnations and for entering the quiet seclusion of protective solitude.

You have about 2 hours before all the others awaken and, with an insect-like routine, begin nibbling on and passing an initially promisingly indistinctive day. Closing time, everyone out! The metro lowlifes, security staff have already taken their posts; mainly at seven it all starts on location – camera, clapperboard, eau-de-cologne, office, ACTION!

Yet for now this hour belongs to nomads, wayfarers, mystics and all ravers of the spirit, restless characters, as well as nonconformist musicians, drunkards, hackers, DJs and all those who do not hear the wooing sirens of a job from-to and ironed shirts. At five in the morning the day has yet to disgust you - it simply just is, period.

Five am is the best time to set out on a long journey – with a backpack and a blowpipe, or a motorcycle, clad in a leather jacket, yet a monk’s habit is acceptable too, as are the Three Baskets and the Monkey King. For at the time it does not matter whether you gaze at the grey sky in Chiba or New York, through thick branches of a spruce somewhere in the mountains or with an infinite desert on the horizon. It looks the same in the reflection of a window of a closed shop, in the empty eyes of the drunks in a night bar, or abstract digital information on the screen of a digital zealot.

The starting point and the colour of the non-night is the same for everyone, and the same too are those who, bar none, silently cheer you, as the frowners and sensible citizens are always asleep at this hour. Yes, it is so, the prize for reason is long sleep. After all, Blake mainly spoke to angels in the trees at daybreak, just as Moses in Sinai stayed awake for so long that God himself appeared to him.

Also, who would not go out when an unannounced meeting has awaited you for 40 days and nights in front of the office? Well, then, yes, I am going there, cancel the other supplicants in the afternoon. In the end, a long conversation, which can be summed up in 10 sentences, as always. A real information revolution would be if only messengers communicated together on wings or superfast ultrasonic wheels, which would get through a traffic jam in Rome, with a lunch in Mumbai, and never make a mistake. An envelope with the maximum weight of 30g, otherwise a surcharge, sir.

Your pals are newspaper distributors, people opening stalls in the metro, grimy workers having their last coffee before going home, a gang of students after a party, filmmakers who seek a bit of grey following a night-time shooting, street girls, riggers from building sites, beggars and mad preachers getting ready to launch their missions in the metro stations. At five am, streets look different as well – no one speaks to you, no one tells you what to think, not even on air. At this time, television channels run on autopilot – 20 minutes of repeating yesterday’s news, 10 minutes of advertising, precisely to the rhythm of the clock, without comments and emotional live broadcast. This silicon sound engineer won’t fall asleep, nor will he pull the wrong lever by mistake. I would tell rabbi Löw that in our future Golems will mainly operate night television and radio programmes, and, just like he, we will only switch them off on the stroke of six.

All these figures would like you to step forth on their behalf too, not to be afraid to go where waves give birth to new islands, between the bands of shortwave stations, to an unused television channel, to a free frequency in band C or G, where the civilisation’s annoying and disturbing noises give rise to magnificent compositions; where you will be welcomed by 144,000 free and unbridled souls, plus billions of their autonomous permutations. To the place of which you have always dreamed before falling asleep, in the flash after awakening and before you decided to wait indefinitely in the torpidity of the soul. It is a sacred hajj for all the electricians, drivers, cashiers and secretaries granted the gift of inspiration and vision.

Around five in the morning is the best time to set out for there, all you need is to catch the correct digital wave, to press the correct chord or to choose precisely the correct direction on a motorway – tune in, switch off, the runway is free! For the place where above the ancient pyramids every night the forgotten gods of the past wander in the star-spangled sky. The Western Lands.

Přemysl Ondra
Prague, February 2020